Dobrovolný svazek obcí Policka

Policko – „krajina děsící svou širou pustinou“ nebo „region skromný, ale čarovný“?… Obojímu možno dát za pravdu, ovšem každý citát platí pro jinou éru. První výrok platí pro období prvotního osídlení krajiny, kdy se začátkem 13. století objevili v „pustině“ Policka první kolonizátoři, benediktinští mniši z dalekého kláštera v Břevnově. Pomineme-li legendárního Jurika, pokládáme dnes za prvního kolonizátora mnicha Vitalise. Ovšem, proč se zde vůbec objevili? Byl to začátek plánovaného projektu vzniku pozdějšího východočeského klášterního dominia či pouhá náhoda? Nevíme, pouze se domníváme. Tak či tak, král Přemysl Otakar I. odevzdává roku 1213 opatu Chunovi rozsáhlé území – „újezd zvaný Police“. Královské privilegium (dnes označované za falzum) vytyčuje rozsáhlou oblast, zasahující do území, patřící již předtím rodu třmene, sahající až k pramenům Stěnavy. Poněkud střízlivější je soukromý záznam neznámého mnicha na přídeští knihy „Cantica Canticorum“ (kolem r. 1250), kde se uvádí, že hranice polického klášterního panství na severozápadě tvoří řeka Metuje, na východě pak pohoří Javoří hory. Dnes se historici shodují na tom, že hranice polického panství na severu tvořilo pohoří Stěny, na východě potok Židovka až k jejímu ústí do Metuje, pak tvořila hranici řeka Metuje až k ústí potoka Lachovského, odtud k západnímu konci Stěn. Kolem roku 1250 již je prakticky osídlen polický újezd, až na čtyři vesnice, z nichž dvě vznikly až o něco později. Odkud však první kolonizátoři přišli, kdy byly vesnice založeny, opět nevíme. Jako první je asi založena ves Ledhuj, jako hospodářské zázemí pro vznikající klášter.

Podle urbáře z r. 1406 patřily mimo městečko Polici tyto vesnice: Ledhuj, Bukovice, Suchý Důl, Hlavňov, Pěkov, Lachov, Bohdašín, Žďár s osadou Bavorov, Dědov, Metuje, Radešov, Bezděkov, Srbská, zv. Velká (dnes Nízká) a již zaniklá Srbská Malá. Dále ves Lhota zv. Polická (tj. polovina Lhoty, ležící na pravém břehu potoka), dále část Dolního Dřevíče, Horní Dřevíč. Maršov – byl tehdy dvojí, „před vodou“ (Staropolický) a „za vodou“ (na pravém břehu Metuje), nabytý zřejmě spolu s koupí Petrovic, Petroviček a Dřevíče.

Policko zasáhla mnohá válečná vojenská tažení. Nejprve to byly střety s husity roku 1421, s tragickým masakrem obyvatel Police na hoře Ostaš. Třicetiletá válka (1618-1648) způsobila Policku nesmírné škody. Polickem protáhly vojska charvatská, uherská, italská, švédská, španělská, polská, která pravidelně vymáhala těžké kontribuce. Po této válce, kdy byli obyvatelé Policka sužováni útlakem procházejících vojsk, kteří kradli, na co přišli, prchali často do lesů, mnozí uprchli i z panství, bylo v Polici ze 148 domů pouhých 63 a nejinak tomu bylo na vesnicích.

Války však nepřestaly i v dalších letech. Prusko-rakouské války o Slezsko se odehrávaly z valné části na Policku. Roku 1742 pak postoupila Marie-Terezie pruskému králi hrabství Kladské a velkou část Slezska, což byla pro Rakousko obrovská ztráta. Stojí za zaznamenání, že před bitvou u Lipska roku 1813 prošlo Policí a okolní krajinou 30.000 pruských vojáků a o dva dny později 46.000 mužů ruské armády v rámci protinapoleonské koalice.

Odpor proti zvyšování roboty také vedl k selským bouřím. První již roku vypukla roku 1680, která byla v Broumově krvavě potlačena; druhá roku 1775, která skončila drobnými úlevami v robotě. Roku 1786 byl v rámci sekularizačních opatření císaře Josefa II. zrušen konvent polického kláštera. Roku 1832 se objevila epidemie cholery, na kterou zemřel značný počet obyvatel a která se v dalších letech v menší míře opakovala.

Represivní politika evropských vládců po vídeňském kongresu, jež byla v rozporu se zájmy sílící buržoazie, ale i národně státní snahy a sociální konflikty vyvolaly na počátku roku 1848 revoluční hnutí ve všech evropských státech, Ten znamenal ve svých důsledcích v rakouských zemích zejména konstituci a rovněž toužebné zrušení robotních povinností. Roku 1849 byl vydán císařský patent o tzv. Prozatímním obecním zřízení. Na základě tohoto zákona byla stávající města, rovněž všechny poddanské vesnice prohlášeny za rovnoprávné a samostatné obce, které v obvodu svých území svobodně rozhodují ve věcech vlastní samosprávy.

Do budoucna to znamenalo předzvěst dalšího rozvoje občanské společnosti.